Tisková zpráva AV ČR: Lidská činnost ovlivňuje složení flóry prostřednictvím dvou základních procesů: vymírání vzácných původních druhů a zavlékání druhů nepůvodních, často invazních. Oba tyto procesy mění jak taxonomickou (které druhy jsou přítomné), tak fylogenetickou (jakou mají evoluční historii a jak jsou si navzájem příbuzné) strukturu rostlinstva.
Mezinárodní tým odborníků z projektů 6. rámcového programu DAISIE a ALARM pod vedením Martena Wintera z UFZ-Helmholtz Centre for Environmental Research v německém Halle, za účasti pracovníků Botanického ústavu Akademie věd ČR analyzoval, jak se vymírání a zavlékání rostlinných druhů během posledních století projevilo na složení flóry Evropy. Výsledky jejich výzkumu byly tento týden zveřejněny v on-line edici prestižního časopisu Proceedings of the National Academy of the United States of America (PNAS).
„Za posledních několik století počet do Evropy zavlečených rostlinných druhů vysoce převyšuje počet druhů, které v jednotlivých regionech vymřely; díky tomu mají tyto regiony vyšší taxonomickou diverzitu (roste v nich více druhů) než před pěti sty lety. Vnitřní fylogenetická diverzita však klesá, neboť vymřelé vzácné druhy byly zpravidla fylogeneticky jedinečné, zatímco většina běžných zavlékaných druhů je fylogeneticky příbuzná druhům původním. Flóry jsou tedy druhově bohatší, ale z evolučního hlediska postupně ztrácejí svoji jedinečnost,“ říká vedoucí autor studie Marten Winter.
To má závažné důsledky na celoevropské úrovni; srovnáme-li flóry jednotlivých evropských regionů mezi sebou, ukazuje se, že jsou si stále podobnější. Vymírání sice vede k diferenciaci, protože se většinou týká jen určitého regionu a málokdy dojde k vymření druhu v celé Evropě (zůstane-li vzácný a fylogeneticky jedinečný druh přítomen jen v jedné oblasti, zatímco z jiné vymizí, budou si oba regiony v důsledku takové extinkce méně podobné), ale tato diferenciace je překonávána homogenizačním efektem invazí nepůvodních druhů. Mnoho úspěšných nepůvodních druhů totiž dosáhlo velkého rozšíření, což zvyšuje vzájemnou taxonomickou podobnost flóry jednotlivých regionů; díky tomu, že druhy zavlékané do jednotlivých regionů jsou fylogeneticky blízké tamní původní flóře (tuto skutečnost ještě umocňuje to, že zhruba polovina nepůvodních druhů v regionech má oblast původního rozšíření v jiné části Evropy), jsme svědky homogenizace též fylogenetické.
„Naše výsledky ukazují, že biodiverzitu a její dlouhodobé změny je třeba hodnotit nejen pomocí prostého počtu druhů, ale je důležité brát v potaz též evoluční kritéria, která nám o skutečném stavu a odolnosti ekosystémů vůči probíhajícím globálním změnám mohou prozradit více,“ dodává Petr Pyšek z Botanického ústavu Akademie věd ČR, jeden ze spoluautorů studie.
